Na koloběžce se nudit nebudete. Přečtěte si, co na ní zažil Richard Štěpánek.
Koloběžka je zatím pořád ještě něčím, co
vzbuzuje minimálně zvědavost, když ne zájem. Všichni znají kolo a cestování na něm, ale
koloběžka je často chápána jako infantilní počin jejího provozovatele. Samotným příběhem je,
jak jsem se ke koloběžce dostal já, ale o tom moje příběhy dnes nejsou.

Dnes budou o tom,
co jsem díky ní a s ní zažil. Nejvíce příběhů mám z východního Slovenska. Tam koloběžku téměř neznají, nebo alespoň ti, co jsem potkal. Nebudu zde vypisovat všechny, to by vydalo minimálně na časopis, ale alespoň
tři z nich vám představím.
1. Ujo, čo to mátě
Jednou jsem dojel k samoobsluze. Jet od rána v dešti vám zrovna moc nepřidá, a tak jste rádi, že si někde
v suchu a teple můžete odpočinout. A pokud můžete tyto chvíle spojit s jídlem, je to o to radostnější a vítanější. Čím dále jedete na východ, tím se dostáváte blíže k oblastem, kde je celkem hustá osídlenost romskými občany. Téměř
každý rok s nimi mám nějakou příhodu. Tady je jedna z roku 2018. Nechal jsem kolobku před obchodem a šel si nakoupit. Sedl jsem si ve foyer obchodu mezi bedny od rohlíků a
spokojeně pojídal koupené dobroty. Venku přestalo pršet a vždy, když někdo otevřel dveře, viděl jsem svoji kolobku, ale také
přibývající dav. Dojedl jsem a vycházím ven. Kolem kolobky stojí cca
14 lidí, kteří diskutují. Všichni jsou to Romové. Jedna dívka vystoupila do popředí skupiny a začala se mě ptát:
„Ujo, kdě že mátě reťázku?“ Odpověděl jsem jí, že toto řetěz nemá. Dívka se otočila k davu a vše jim řekla v jejich jazyce. Dav uznale zašuměl.
„Ujo a kdě to má sedánku?“ To nemá sedátko, odpověděl jsem jí a ona vše opět přeložila. Dav opět uznale zašuměl.
„Ujo a okjal idětě?“ Na tuto otázku jsem odpověděl, že z Česka. To stačilo. Vyprávět jim, že jedu z Hranic u Aše by bylo asi zbytečně složité.
„Ujo a jako sa na tom behá?“ Využil jsem této otázky a v rámci exhibice odjel. Sklidil jsem lehký potlesk. Po pár stech metrech začalo opět pršet. Déšť zajistil, že jsem opět na trase.
2. Bicykeľ pre invalidou
I můj další příběh se odehrává před obchodem. Zřejmě je to tím, že se lidé spíše
odváží přiblížit k osamělému stroji, než kdyby u něj byl majitel. Vycházím z obchodu s nákupem a vidím, jak u mého stroje postává starší pán, který si ji prohlíží, a podle výrazu i pózy mu
tady něco neštymuje. „Dobrý den,“ pozdravím slušně. „Dobrý děň,“ zazněla odpověď. Při ní se pán
zadíval na mě, potom na koloběžku. Znovu na mě a znovu na koloběžku. Ťuknutí do čela bylo gesto, že vše pochopil, nebo jako by se mu v hlavě rozsvítilo. „Jáj,“ zvolal „tak takto vy Česi
upravujete bicykle pre invalidou!“ Po těch slovech se otočil a odcházel. Nebylo co vysvětlovat, protože nebylo komu. Pán vše pochopil a spokojeně odešel.
3. Spravíme vám defekt
Třetí příhoda se mi stala přímo při jízdě. Míjel jsem hlouček lidí, kteří mě již z dálky sledovali. Zřejmě čekali na další lidi. Najednou proti mně jedou dva kluci a
volají na mě, ať zastavím. Na dotaz proč mi sdělili, že mám defekt. Zastavuji a prohlížím obě kola. Zkouším i hmatem, ale obě pneumatiky jsou plné. Obracím se na ně a volám:
„Já nemám defekt!“ „Tak prečo sa odrážatě,“ zní jejich nechápavá otázka.
„Protože to je koloběžka,“ odpovídám s úsměvem a přiznám se, že mi to úsměv ve tváři vyloudilo vždy, když jsem si na tuto příhodu vzpomněl, stejně jako nyní, když o ní píši.
Další koloběžkové čtení: