Neapolí na kole: Připravte si zvonky! – Bára na kolobce 21. díl
Místo kolobky kolo a místo Brna Neapol. Jaké to je?
Trička, kalhoty, haldu fuseklí. Plavky, pořádný svetr – co kdyby. Když jedete na půl roku do Neapole, nabalíte si toho s sebou fůru, ale koloběžka se vám prostě do kufru nevejde. A tak jsem i já vyrazila na Erasmus bez svého milovaného Trexxe. Dala jsem na doporučení kamarádů Italů. Podle nich Neapolitánci jaktěživi neviděli koloběžku, ale jakmile ji uvidí, čmajznou mi ji. A jakmile vyjedu na silnici, srazí mě Talián na mopedu. Jenže brzy po příjezdu mi začal Trexx chybět. A když mi můj domácí Simone nabídnul svoje kolo, skočila jsem po něm všemi deseti. Sice to není kolobka, ale… darovanému kolu na šlapky nekoukej. 
Takhle vypadá můj fešácký neapolský oř.[/caption] Simone mě ale překvapil. Na cesty do školy mi zapůjčil kolo v úchvatném stavu: s plně funkčními brzdami, víceméně nafouklými koly a přehlédnutelnými orezlinkami. Vozidlo hodné královny neapolské! 
Nejkrásnější neapolské náměstí Piazza del Plebiscito (a v dálce Vesuv)[/caption] Na kole jste tedy skoro na špičce potravního dopravního řetězce. To jsem zjistila už při první cestě, kdy jsem nešťastně vjela do cesty někde, kde jsem fakt neměla přednost. V Česku by mě auto srazilo, ale tady jsem v Itálii. Řidič bleskurychle zastavil a zeširoka se na mě usmál. Světlovlasá neitalka mu holt nevletí do cesty každý den. 
A když to všechno zvládnete, čeká vás za odměnu takovýhle výhled. :)[/caption] No a co je nejtěžší součást kola? Řetěz, prosímpěkně. Když jsem Simonovi navrhla, že skočím koupit nějaký obyčejnský zámek na kolo, výjimečně se nevytasil s natrénovaným „Don’t worry Barbara“. Vytasil se s něčím jiným: dvoukilovým řetězem, který musím na kole tahat. I když je moje kolo omlácené, má asi pět barev a ocenilo by generální údržbu, pořád prý stojí za ukradnutí a to si pište, že by si s ním Neapolitánci dali tu práci. Tak vidíte, na jakém pokladu tu jezdím! Co vy, kde za hranicemi jste s kolem nebo koloběžkou byli? A jaké to bylo? Napište mi to do komentářů, ať se taky dozvím něco nového!
Brzdy nefungují? Don’t worry!
Nebo radši koukej. Se Simonovými koly už totiž mám nějakou zkušenost. Ještě před tímhle jedním jsem z jeho vozového parku zkusila dvě – rezavé retro kolo bez brzd („Don’t worry Barbara, you don’t need them!“) a ještě rezavější tandemové kolo podomácky svařené ze dvou vyřazených bicyklů. [caption id='attachment_12919' align='aligncenter' width='633']
Takhle vypadá můj fešácký neapolský oř.[/caption] Simone mě ale překvapil. Na cesty do školy mi zapůjčil kolo v úchvatném stavu: s plně funkčními brzdami, víceméně nafouklými koly a přehlédnutelnými orezlinkami. Vozidlo hodné královny neapolské! Pojednání o neapolské dopravě
Teď k tomu, proč mě všichni varovali před provozem v Neapoli. Základní pravidlo tu zní: žádná pravidla neexistují. Semafory jsou všem k smíchu, jízdní pruhy neexistují a místo brzd se používá klakson. Ostré túúúúút tady neznamená „vole uhni“ jako u nás, spíš „bacha jedu“ nebo „ahoj světe, jsem Ital a jsem rád slyšet“. Uličkou, kam by u nás nepustili ani tříkolku, se protáhne auto a vedle něj prosviští dva mopedy. Jeden jede v protisměru a druhý řídí desetiletá holčička. A do tohohle provozu jsem se se vypravila na kole, jo.Čím menší, tím drzejší
„Don’t worry Barbara, it’s safe!“ tvrdil mi Simone. „Don’t worry“ je podle mě první věta, kterou se Italové učí v hodinách angličtiny, pokud nějaké mají. Ale v tomhle měl Simone pravdu: opravdu je to tu na kole „safe“. Ve všeobecném chaosu totiž platí, že čím jste menší, tím drzejší můžete být a tím víc na vás dávají ostatní pozor. Mopedy smí víc než auta, kola smí víc než mopedy a úplně nejvíc smí chodci. Když chodec vleze doprostřed čtyřproudové silnice, auta prostě zastaví, řidiči se usmějí a s klidem počkají, až chodec přejde. [caption id='attachment_12921' align='aligncenter' width='633']
Nejkrásnější neapolské náměstí Piazza del Plebiscito (a v dálce Vesuv)[/caption] Na kole jste tedy skoro na špičce potravního dopravního řetězce. To jsem zjistila už při první cestě, kdy jsem nešťastně vjela do cesty někde, kde jsem fakt neměla přednost. V Česku by mě auto srazilo, ale tady jsem v Itálii. Řidič bleskurychle zastavil a zeširoka se na mě usmál. Světlovlasá neitalka mu holt nevletí do cesty každý den. Nejdůležitější součástka kola je…
Schválně: co myslíte, že je nejdůležitější součástka mého kola? Řetěz? Rám? Mamma mia, ani omylem! Je to zvonek. Pamatujte: tady je cyklista skoro na vrcholku řetězce. Skoro! Na samotný vrcholek ho dostane až zvonek. Ten je důležitější než brzdy. Stačí zazvonit a všichni uskakují – a překvapivě uskakují prakticky, nikdy zmateně a chaoticky. Sice tu nejsou moc zvyklí uskakovat kolům, ale všudypřítomné mopedy je vyškolily. [caption id='attachment_12920' align='aligncenter' width='633']
A když to všechno zvládnete, čeká vás za odměnu takovýhle výhled. :)[/caption] No a co je nejtěžší součást kola? Řetěz, prosímpěkně. Když jsem Simonovi navrhla, že skočím koupit nějaký obyčejnský zámek na kolo, výjimečně se nevytasil s natrénovaným „Don’t worry Barbara“. Vytasil se s něčím jiným: dvoukilovým řetězem, který musím na kole tahat. I když je moje kolo omlácené, má asi pět barev a ocenilo by generální údržbu, pořád prý stojí za ukradnutí a to si pište, že by si s ním Neapolitánci dali tu práci. Tak vidíte, na jakém pokladu tu jezdím! Co vy, kde za hranicemi jste s kolem nebo koloběžkou byli? A jaké to bylo? Napište mi to do komentářů, ať se taky dozvím něco nového! Kam dál?
Starší články
Všechna práva vyhrazena, © 2002–2025 Sportega s.r.o.
