1 000 miles: Druhá polovina – Příběhy modré koloběžky 5. díl

První polovinu závodu 1 000 miles už máme za sebou a pomalu se přesouváme do druhé části ...

Údržba pro koloběžku i tělo

CP2 je takovou oázou pro závodníky. Kompletní servis pro stroje, tělo a jeho svršky. Dojíždím již v podvečer a jsem rád, že si budu moci odpočinout. Kluci, co jedou na tandemu, zde končí. V dobré náladě mi mění brzdové obložení. Nezbývá než poděkovat, neboť mi ušetřili čas, který mohu věnovat své údržbě. Najíst se a spát - tak zní moje vnitřní povely. Spím v pokoji v posteli a neřekl bych, že si to nějak zvlášť užívám. Čím větší komfort, tím větší zdržování a rozvalování. Je to neuvěřitelné, ale v 1 hodinu v noci sedím se spoluzávodníky a slavíme (symbolicky) narozeniny jednoho z nich. Nealko šáňo, oříšky a na kutě. Ráno zjišťuji, že přibyla ještě jedna závodnice, která přijela v noci. To je ten nonstop závod.

Nic vás nezastaví

V pět ráno odjíždím směr Dlouhé stráně. Prší. Od rána jedu v dešti. Pod stromy potkávám závodníka, který sedí a čeká, až přestane pršet. Ujišťuji ho, že toto je chyba, protože může pršet celý den i dva. Těsně pod Dlouhými stráněmi cítím únavu a spánkový deficit. Když pak objevím srub, jsem rozhodnutý zalézt do spacáku a pospat alespoň hodinu. Venku přestává pršet, měním rozhodnutí a jedu dál. Párek, kofola a káva těsně pod Dlouhými stráněmi mě vracejí do hry. Vždy mám radost z tohoto způsobu dobytí energie, která po takovém úkonu, jakým je jídlo, přijde. Jsem v druhé polovině závodu a pokračuji na Slovensko. Přede mnou Valachy a zde potkávám mezi Všeminou a Liptálem dobrého člověka, který si usmyslel, že se se mnou potká. Čeká zde již nějakou tu hodinku. Po krátkém, příjemném rozhovoru mě ještě jednou na trati dojede, aby mi předal buchty, o kterých jsem mluvil, že mám na ně chuť. I takové zážitky mohou potkat člověka na mílích. Cesta přes Vizovice byla poznamenána fesťákem, kde dav proudící směry mně nějak vzal chuť se zdržovat a tak jsem za doprovodu různých kapel stoupal do Hostýnsko-Zlínských vrchů, abych se u Trenčína dostal k brodu, který vede přímo k CP3.

Z bláta do louže

Znovu jsem využil výhody znalosti trati z pěší trasy a brodil cca o 1 kilometr dál, abych se tento kilometr opět vrátil. Důvod byl jednoduchý. Hloubka vody, v místech kde jsem brodil, dosahuje do půli stehen. V oficiálním brodu většina lidí plavala. CP3 leží na opuštěném místě nedaleko Trenčína. Je to poslední kontrolní místo, z něhož do cíle zbývá cca 450 km. Proběhne příjemný pokec a povinné potvrzení průjezdu kontrolním bodem a vzhůru vstříc Slovenskému dobrodružství. To jsem ještě netušil, co mě ještě doopravdy čeká. Znovu se o slovo hlásily deště. Ty samozřejmě celý postup zpomalují. Zvláště bláto, které dokonale zalepuje pneumatiky. Na řadu přišel i popruh na nošení koloběžky, který mi celý postup usnadňoval, ale stejně se s plnou výbavou pronesla.

Na Slovensko jedině se zásobami

Slovensko bylo plné úsměvných příběhů. Nejvíce mě pobavilo, když jsem vysvětloval některým občanům, že koloběžka nemá ani řetěz, ani sedátko. Na dotaz odkud jedu a kam, jsem často „mlžil.“ Už tak bylo dost to, že jedu na koloběžce. Slovensko, zvláště směrem na východ, se vyznačuje řídkou sítí prodejen potravin a možností stravování. Zde bylo velmi nutné dbát na zásoby jídla a pití. Stalo se mi, že jsem na několik kilometrů kopcovitého terénu měl jen tři polozralá jablka a od žízně mě zachránila studánka. Taky se mi stalo, že mi paní dala misku malin a doplnila minerálku, takže s pocitem, že dobří lidé nevymřeli jsem mohl pokračovat dál.

Pozor na medvědy

Slovensko se vyznačuje takovými kopci, jako je Križná, Magura, nebo Kozí kameň. Dva předchozí jsem znal, třetího se obával. Na Križnou jsem začal stoupat v 6 hodin ráno. Dříve se zde nemůže, z důvodu výskytu medvědů. 5 stupňů a vítr nejsou dobrými společníky. Nahoru se moc jet nedá a dolů také ne. Útěchou je, že s ubývajícími výškovými metry stoupá teplota a lepší se i sjízdnost. Celkem brzy mě čekalo Rástocké sedlo, což je také pěkný krpál po kterém měla přijít právě Magura. Do její blízkosti mě doprovázel déšť, který mi dělal společnost do pozdních večerních hodin. Tehdy za vytrvalého deště jsem přijel do osady Lazy, kde jsem kolem 22 hodiny žádal místní o nocleh. Nakonec se povedlo. Věděl jsem, že dál již není kde hlavu složit, neboť zde byl i zákaz nočního přesunu, právě a opět z důvodu výskytu medvědů. To jsem ještě netušil, že jsem již do této oblasti po zákazu vstoupil. Snad vyčerpání, vytrvalý déšť, nebo pozornost věnující se sledování cesty přede mnou zapříčinily, že jsem přehlédl tento zákaz. Nakonec z toho byla penalizace, ale upřímně jsem byl moc rád za střechu nad hlavou. O to méně se mi chtělo ráno oblékat do mokrých věcí a bot.

Porvěte se s krpály

Prvních pár kilometrů vás však opět vrátí do hry a teplo si vyrobíte pohybem sami. S radostí jsem přijal otevření potravin v obci Čavoj v 6 hodin. Posilněn jsem začal stoupat na Maguru, abych ji za pěkného funění zdolal. Cesta k vrcholu je pokryta pěknými, nestabilními kameny. Nahoře jsem se již po červené značce vydal dál na východ. Teď již jen zdolat Kozí Kameň, brody a hurá do cíle!! Jak jsem dříve psal, znal jsem tento kopec jen z vyprávění a to nebylo zrovna lichotivé. Prý krpál nahoru a žádná cesta dolů. Takové byly informace o dalším mílařském šperku. Popravdě jsem se k němu blížil s respektem a najednou jsem na něj stoupal. Po nějakém čase útrap jsem stanul na jeho vrcholu a musel konstatovat, že všechny informace o tomto místě byly pravda.

Z bláta do louže: podruhé

Cestou do nikam jsem se dostal k úzké pěšině, která mi umožnila si oblast Kozího Kamene podrobně prohlédnout. Nemusím asi zdůrazňovat, že jsem o takovou prohlídku vůbec nestál. Nakonec i tento vrchol zůstal za mnou a já již jako jediný koloběžkář na trati postupoval za nového deště k cíli. Nadcházející brody mě nenechávaly klidným. Zvláště dlouhotrvající deště zvedly hladiny řek a zrychlily jejich tok. První brod jsem si dal dvakrát. Důvod byl jednoduchý. Za brodem mi došly baterie v navigaci a já si toho nevšiml. Z důvodu kompletního zápisu jsem to raději přebrodil znovu. Druhý brod však byl daleko horší. Tady se nedařilo najít cestu na druhý břeh. Vytrvalý déšť byl zde svědkem toho, jak mě proud strhl a unášel pryč. Naštěstí kolobka plavala a já s ní. Po několika minutách jsme se dostali ke břehu, který však dosahoval výšky téměř dvou metrů. Musel jsem najít místo jak ven z koryta a potom se pro koloběžku vrátit. Do cíle mi zbývalo cca 45 km a já to chtěl již dokončit. Před sebou jsem však měl ještě jeden zákaz vjezdu z důvodu výskytu medvědů a to nešlo stihnout v limitu. Navíc taková vzdálenost v horském terénu s koloběžkou je opravdu na pěknou řádku hodin. Našel jsem nocleh a pokusil se alespoň něco z mokré výstroje vysušit. Marně. Ráno jsem opět vyrazil v mokrém.

Vychutnejte si cílovou rovinku

Má poslední etapa vedla do cíle. Těch zbývajících 30 km nebylo opět zadarmo, ale bylo potřeba poctivě nastoupaných a natlačených kilometrů. Závěrečných 13 km po asfaltu byla jedna velká euforie. Nezbytná fotka u cedule Nová Sedlica a pohled do navigace mi oznámili, že za pár stovek metrů pro mě tento závod končí! Ten nejkrásnější pocit na mě teprve čekal. Když jsem stál pod cílovým obloukem a věděl, že je konec a že jsem opravdu v cíli. Po chvíli jsem vzal telefon a zavolal majiteli firmy Kostka, že jsem dojel do cíle. Na jeho dotaz, kolik nás dojelo jsem mu hrdě mohl odpovědět, že jen já.

Další koloběžkové čtení

1 000 miles: První polovina – Příběhy modré koloběžky 4. díl Do Hrabyně po mílařsku – Příběhy modré koloběžky 2. díl Jak to vlastně začalo – Příběhy modré koloběžky 1. díl Seriál Bára na kolobce